Je ovšem vidět, že soudruzi konstruktéři se snažili, co mohli, aby dohnali západní soudruhy. Co se týká výtvarného řešení skříní, to to se jim určitě podařilo. Kdo byl tenkrát jejich designerem?
Dočteme se, že se u nás tehdy zřejmě počítalo s vysíláním VKV v pásmu CCIR, s výrobou tropikalizovaných odporů a kondenzátorů a s výrobou moderních elektronek. Ve skutečnosti to vypadalo trochu jinak. Tropikalizované součástky se dávaly snad jen do přijímačů na export a do profi zařízení, zatímco místo hnusných vytékajících asfalťáků se začaly vyrábět vodonasákavé karamelky a hovňáky, které vydržely ve výrobě snad až do konce 80. let.
Ani s elektronkami to nebyla žádná sláva. Z typů tenkrát běžných na Západě se začaly vyrábět jen dva typy nejnezbytnější pro náběh nové řady přijímačů - ECC85, ECH81 a magioko EM80. Ostatní "západní" typy byly nahrazeny tehdy již zastaralými miniaturními elektronkami 6F31 a 6BC32 (s výjimkou EAA91 tehdy značené jako 6B32), běžná koncová pentoda EL84 potom televizní PL82. Další evropské typy se začaly vyrábět až po roce 1958 (EBF89, EABC80, EL84, ECC83, ECL82, EZ80, EZ81), zatímco EF89, ECC81, EC92 se u nás nikdy nevyráběly. Škoda, že v článku se nepíše, které typy elektronek byly v prototypech použity.
Velkou pozoruhodností bylo použití selenového usměrňovacího můstku B250C100 od Siemense, divím se, že tohle prošlo, tehdy se přece razila politika součástkové soběstačnosti a ekonomické nezávislosti na Západu, tři roky před tím jsme vystoupili z MMF, takže naše koruna přestala být volně směnitelná.