radio-forum.cz

V době okurkové sezony a dovolených jsem vyšetřil trochu času a pustil jsem se do renovačky svého druhého Akvarelu .

Dostal jsem ho od jednoho hodného pána, u kterého jsem poptával VN trafo do Kamelie. Když mi ho předával, zeptal se mě jestli nechci i něco navíc a ukázal mi Akvarela dlouhodobě uloženého na půdě. Pravda, nevypadal nic moc, ale za jednu bankovku s Karlem IV. jsem ho vzal. Kromě zadní stěny byl kompletní. Šasi je mírně orezlé, ale žádná hrůza. Do vánoc počítám, že to kompletně rozchodím. Skříň byla postříkána modrou barvou a měla i pár hlubokých rýh. Vše jsem obrousil, vykytoval, namořil, přelakoval .Není to sice původní šelak, ale jinak to nešlo.
Takže přikládám pár foto z postupu renovačky.

Vypadá to parádně!

Pěkná práce . Ačkoliv jsem již také pár skříní rádií opravil/ vylepšil, stále marně hledám tmel, kterým by bylo možné dýhu vytmelit a tmel by bylo možné při moření spolu s dýhou také namořit do odstínu dýhy. Máš nějaký ověřený tip či postup ? Já to v poslední době párkrát řešil dobarvením vybroušeného tmelu na dýze akrylovými barvami, ale jednak to nelze použít na větší plošky , jednak je dost horor namíchat správný odstín včetně zahrnutí změny barvy namořené dýhy po nalakování , aby se to nakonec sešlo .
Díky za případnou informaci.

Zdravím,

mám takový amatérský postup, zabrousit co jde, končím šmirglem o zrnitosti 1500. Tmelení provádím nějákým německým vodou ředitelným tmelem Holtz , který se dá koupit v různých barvách. Kupuji pixličku cca 150 g s odstínem co nejbližším tomu co potřebuji. Pak lihové mořidlo. v odstínu skříně. Nechat zaschnout a po té mokrým hadrem stáhnout to co se "neuchytilo". Následuje parketový lak Tango lesk .Je vodou ředitelný, rozředěný do "vodové " hustoty. V něm mám přidáno "vodové mořidlo" z dob dávnověku ,které jsem dnes nikde neviděl, možná by se daly použít různé politury na dřevo. Po cca 3 hodinách následuje závěrečná vrstva laku již bez mořidla. Ten čas je volen proto, aby se původní vrstva ještě spojila s tou horní.
Není to sice šelak, ale když srovnám, jak ty škatule vypadaly, když jsem je snášel z půdy a nyní, je v tom vidět jistý progres.

Na těchto výrobcích už žádný šelak nebyl. Šelak se v sériové výrobě přestal používat už na počátku třicátých let, a to z jednoho důvodu: nešel aplikovat strojně, stříkáním. Nahradil ho povětšinou nitrolak, v té době asi nejrychleji schnoucí lak. Dá se koupit i dnes, označení má C1037. Schne opravdu rychle, během pár desítek minut se dá již brousit, je však háklivý na vzdušnou vlhkost, pokud je vyšší, nastříkaná vrstva zmléční. A jelikož za bolševika technický pokrok nešel kupředu kroky mílovými, jak strana hlásala, dovolím si předpokládat, že nitrolak vydržel ve výrobě radio a televizních bedýnek až do konce používání dřeva.

Dovoluji si oponovat, neb na mnou renovované Tesle Opera při čištění skříně zředěným lihem došlo ke sloupnutí lakované vrstvy. To by nitrolak nikdy neudělal. Rádio Opera je poválečná výroba z roku 1956.

Nemíním zabředávat do vleklého konfliktu, ale stojím si za svým názorem. Podívejte se na Philipsky z přelomu třicátých a čtyřicátých let. Žádný šelak neměly a to, čím to stříkali, byl takový hnus, že to jde po letech umýt i jarovou vodou. Podobně hnusnou povrchovou úpravy měly i některé Telefunkeny z tohoto období. Takže to, že něco jde smýt lihem neznamená nutně šelak. Tesel mi pod rukama prošly stovky a šelak nebyl na žádné. A přiznám se, že si nevybavuji, že bych za bolševika šelak v krámě viděl nějak často, ale můžu se mýlit.

No lak. Ono záleželo na ceně přístroje. Levné skřínky se stříkaly ledasčím, drahé přístroje měly šelakovou polituru - třeba Tábor II z padesátých let. Později se na lepší přístroje používal tvrdý a velice lesklý epoxidový lak.

Pokud se dobře pamatuji, tak šelak se začátkem 70. let určitě prodával v klasických drogeriích, kde tenkrát ještě pracovali znárodnění živnostníci, a kde se ještě nalévalo a vážilo (pamětníci jistě uroní slzu ), ne v té době již fungujících moderních anonymních samoobsluhách. Šelak byl k dostání v podobě malých šupinek na váhu a balil se do papírových sáčků. A vše bylo za babku...
S tím nitrolakem v 30. až 40. létech bych si tak jistý nebyl. Myslím si, že v té době nitrobarvy a nitrolaky teprve začínaly, a běžnější byly tenkrát asi olejové nebo syntetické laky. Aspoň podle toho, co mi kdysi vyprávěli staří mistři lakýrníci... V hromadné výrobě však nitrolak přinesl podstatné zkrácení výrobního procesu, protože rychle schnul. Skřínky přijímačů, jejichž zaloblené rohy byly upraveny černou barvou do ztracena, byly určitě stříkány nitrolakem, protože by to jinak ani nešlo. Mimochodem tato barevná úprava podtrhovala ponurý vzhled přijímačů korespondující s nastávajícím válečným obdobím a končící až bruselským designem v r. 1958, kdy zavládly světlé pestré barvy a avantgardní tvary skřínek. Tím skončila éra takového rádiového "filmu noir".

Vzhled skříně před a po renovaci: