Domnívám se, že u této skříňky se nebude jednat o galalit, ale o takzvaný aminoplast. To je termoset podobný bakelitu (fenol-formaldehyd), pouze místo fenolu je použita močovina či melamin. Je to přesně ten materiál, ze kterého byly a dodnes jsou lisovány pevné bílé kryty elektrických zásuvek a vypínačů. Ty bývají fenol-močovinové, melaminový aminoplast spíš je znám coby tvrdý a odolný povrch umakartu.
Američani sice též vyráběli fenolický termoset Catalin, který mohl být i čistě bílý, ale ten stárnutím nezadržitelně a nevratně měnil barvu, žloutnul až růžověl.
Galalit je též termoset, základem je mléčný kasein. Termoset - to znamená že jednou vytvrzený už teplem neměkne. I galalit může být krásně bílý. Jenže i dobře uskladněný stárne, povrch ztrácí lesk a pod mikroskopem vypadá jak suchem rozpraskaná zem. Špína se tak do něj může doslova zažrat a je prakticky neodstranitelná.
U té sonoreťácké skřínky tipuju močovino-formaldehydovou pryskyřici.
Důvody jsou:
1) Aminoplasty je možno lisovat stejnou vstřikovací technologií jako tmavý fenolický bakelit, a to do stejné formy, jaká je použita pro bakelit. Navíc je výsledný vytvrzený výlisek natolik stálý, že i po mnoha desítkách let vypadá jako nový - aminoplasty prostě odmítají stárnout.
2) Americká varianta bílého bakelitu, Catalin, vyžaduje relativně složité dvoustupňové vytvrzování, navíc v tuzemsku, co vím, se tento materiál průmyslově vůbec nepoužíval. Dnes by už byl výlisek z Catalinu díky oxidačnímu stárnutí povrchu víceméně zažloutlý, rozhodně by nevypadal tak krásně nově.
3) Galalit nelze do formy vstřikovat. Tady by musel být použit vyhřívaný razník a zápustková forma. Proto galalit mohu téměř jistě vyloučit.
Proto se domnívám, že tenkrát, když se v továrně lisovaly skříňky pro Sonoretu, tak kdosi s duší experimentátora zaexperimentoval, co by to udělalo, kdyby prubnul močovinovou pryskyřici - možná i pozůstatek ze zásob po německé válečné výrobě (IG Farben tyto pryskyřice vyráběla a dodávala).
Asi udělal jen pár kousků, možná malou serii, záleželo na tom, kolik té aminoplastové pryskyřice měl k disposici. Jenže doba tenkrát nějakým soukromým experimentům rozhodně nepřála, a tak nadále z lisu padaly tmavé bakelitové skříňky, někdy trochu do tmavoruda, jindy tmavozelené, ale vždy pouze klasický fenolický bakelit.
Aminoplasty se pak ve velkém začaly používat až poté, co éra Sonoret již byla pouhou vzpomínkou. V době umakartové. Byla to též doba, kdy hnědé kryty zásuvek a vypínačů začalý nahrazovat kryty bílé.
Jak zjistit, co je ta bílá hmota zač:
Když ji budu mnout mezi prsty a pak si k nim čuchnu a budu cítit fenolický bakelitový pach, bude to americký Catalin. Výraznější to bude, když na místě, kde skříňku nepoškodím, třeba na zadní hraně, přejedu šmirglpapírem; tam ten pach bude velice silný.
Kdyby to byl galalit, tak se při tom šmirglování bude linout puch shnilého mléka.
Jestli je to skutečně aminoplast, tak při šmirglování, a nebo ještě výrazněji při zahřívání odšmirglovaného prachu na lžičce nad zapalovačem, budou velice intensivně cítit chcanky

- holt močovino-formaldehydový polykondensát, jakou taky vůni od něj čekat...
Tož asi tak ten případ krásně bílé sonoreťácké skříňky vidím.