Na opravách vraků starých rádií je nejlepší to, že se člověk vždycky může potkat s něčím co neznal, případně s něčím, co tu ještě nebylo. Prostě se celý život učí, jak aplikovat obecné principy na konkrétní stuaci. Nedávno mě například docela podusila obyčejná dvoulampovka. Nakonec jsem zjistil, že člověk, který v ní před lety vyměňoval síťový transformátor připojil jeden vývod žhavicího napětí hned u transformátoru na šasi a na druhém konci šasi připojil elektronky. Ušetřil tak kousek drátu. Žhavicí proud ale tekl před pájecí očka, šroubky a plechové šasi. Výsledkem byly podžhavené elektronky a silný brum. Asi se mu to nelíbilo, protože rádio skončilo na smetišti.
Musím se přiznat, že mi dlouho nenapadlo zkontrolovat, jak vlastně je zapojené žhavení. Dělá se to už asi sedmdesát let stejně a člověka nenapadne, že by to někdo mohl pojmout budovatelským způsobem. Prostě čím větší blbost, tím hůř se hledá.